VÄRN: předběžná recenze. 81 minut severského napětí s Denisem Lavantem na palubě
Některé filmy na sebe neupozorňují plakátem, ale svou festivalovou trasou. VÄRN je přesně takový případ. Drama Johna Skooga mělo premiéru v San Sebastiánu, soutěžilo v Göteborgu a o jeho ději se zatím ví jen velmi málo. To, co se ví, mi ale bohatě stačí k tomu, abych si ho zapsal na seznam.
Krátký, přísný a nejspíš ne pro každého. Díky Denisi Lavantovi a festivalovému rodokmenu ale patří k nejzajímavějším evropským artovým filmům letošního podzimu.
VÄRN: trailer
Údaje o filmu
| Režie | John Skoog |
|---|---|
| Hrají | Michalis Koutsogiannakis, Denis Lavant, Livia Millhagen, Agnieszka Podsiadlik, Sol Roach |
| Žánr | Filmová dramata |
| Délka | 81 min |
| Země | Nizozemské filmy, Dánské filmy, Švédské filmy, Finské filmy, Polské filmy |
O čem to je? O tom zatím mlčíme, a má to svůj důvod
Začnu upřímným přiznáním: o ději filmu VÄRN se před uvedením neví skoro nic. Dostupné materiály neprozrazují příběh, jen festivalovou dráhu, žánr a obsazení. A já si nebudu vymýšlet zápletku jen proto, abych měl o čem psát. Kdo hledá konkrétní shrnutí děje, toho teď musím zklamat.
Jisté je tohle: jde o drama se stopáží pouhých 81 minut. Už jen to leccos napoví. Osmdesát jedna minut v tomhle žánru slibuje sevřenost, film, který svou výpověď nenatahuje, ale řekne ji rovnou a hotovo. Nečekám nedělní odpolední rozjímání, spíš něco syrovějšího a tvrdšího.
Výmluvný je i název, i když zatím nevíme, jestli ho brát doslova, nebo obrazně. Švédské slovo „värn“ odkazuje k obraně a opevnění. Pevností může být kamenná zeď, ale klidně i člověk, který se uzavře, brání se a nikoho k sobě nepustí. Jsem zvědavý, kterým směrem to Skoog vezme.
Pět zemí, jeden film: váha koprodukce
Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Finsko a Polsko. Tak široká spolupráce se málokdy rodí kolem malého, bezvýznamného projektu. Evropské filmové fondy a koprodukční partneři obvykle nerozhazují peníze, pokud nevěří tvůrci. Záruka kvality to samozřejmě není, viděli jsme spoustu europrodukcí, které na papíře vypadaly skvěle a na plátně byly mrtvé. Dobré znamení to ale je.
Mezinárodní charakter odráží i seznam herců: mísí se v něm řecká, francouzská, švédská a polská jména. To ukazuje na film, kde by tématem mohly být samotné jazyky, kultury a cizota. Ale to jen tuším, netvrdím.
Denis Lavant, nevyzpytatelný
Kdybych si měl kvůli jedinému jménu koupit lístek, byl by to Denis Lavant. Francouzský herec se stal legendou jako stálý spolupracovník Leose Caraxe a od šíleného Holy Motors neexistuje filmový fanoušek, který by nezpozorněl, když jeho jméno uvidí v titulcích. Lavantovo tělo je samo hereckým nástrojem: akrobatické, zvířecí, často děsivé, jindy až bolestně zranitelné. Není to herec, kterého někdo obsadí, aby tiše seděl v pozadí.
Jakou roli ve filmu VÄRN dostal, nevíme. Víme ale, že režisér, který si vybere Lavanta, nehledá bezpečná a vlažná řešení. Vedle něj hrají Michalis Koutsogiannakis, Livia Millhagen, Agnieszka Podsiadlik a Sol Roach. Širšímu publiku jsou méně známí, jenže právě neznámé tváře v takových filmech často přinášejí největší překvapení.
John Skoog a důvěra festivalů
Jméno režiséra Johna Skooga českým divákům nejspíš moc neřekne, ale festivaly se za něj zjevně postavily. Světová premiéra proběhla na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu, jednom z nejstarších festivalů kategorie A na světě. Tam se nedostane cokoli. Film se navíc probojoval do soutěže Nordic Competition na Mezinárodním filmovém festivalu v Göteborgu, jedné z nejdůležitějších přehlídek severské kinematografie.
Výběr dvou takhle významných festivalů nerozhodne, jestli se film bude líbit mně nebo vám. Říká ale, že podle přísných a zkušených dramaturgů v něm je něco, o čem stojí za to mluvit. A to beru vážně.
Co by mohlo fungovat a kde by to mohlo drhnout?
Začnu silnými stránkami, jak je čtu z dostupných náznaků:
- Úspornost. 81 minut je v době dvouapůlhodinových filmů vzácný dar. Pokud režisér ví, co chce, může taková délka působit nemilosrdně účinně.
- Lavantovo charisma. Dokáže utáhnout film i jedinou scénou.
- Severská atmosféra. Vzhledem ke skandinávskému a polskému zázemí čekám ponurý, atmosférický a vizuálně silný film.
A rizika, protože i ta tu jsou:
- Přístupnost. Festivalové filmy často chtějí práci i od diváka. Kdo má rád svižný děj, vysvětlující dialogy a uzavřený příběh, může snadno zůstat venku.
- Krátkost je dvousečná. Pokud film spíš maluje náladu, než vypráví příběh, dá se v něm ztratit i za 81 minut.
- Málo informací. Prostě nevíme, co dostaneme. Je to vzrušující, ale také riskantní.
Moje očekávané hodnocení je proto opatrně optimistické. Nejvíc dávám režii a hereckým výkonům, protože tam vidím nejsilnější signály. U příběhu jsem zdrženlivější, jednoduše proto, že o něm víme nejméně.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro ty, kdo mají rádi strohé a znepokojivé evropské autorské filmy, kdo při jménu Denis Lavant automaticky zbystří a kdo každý rok sledují, co nového přináší severská kinematografie.
- Raději vynech, pokud: Kdo hledá nenáročnou zábavu, jasný příběh nebo program pro celou rodinu, ať sáhne jinam. Festivalový charakter filmu je dostatečně jasným varováním.
Pokud se ti líbí, zkus i: Holy Motors (2012), Turínský kůň (2011), Bílá stuha (2009), Melancholia (2011)
Časté otázky
Jak dlouhý je film VÄRN?
Stopáž filmu je 81 minut.
Kdo film VÄRN režíroval?
Režisérem filmu je John Skoog.
Kdo hraje ve filmu VÄRN?
Hlavní role hrají Michalis Koutsogiannakis, Denis Lavant, Livia Millhagen, Agnieszka Podsiadlik a Sol Roach.
Kde měl film VÄRN premiéru?
Světová premiéra proběhla na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu. Film se navíc dostal do soutěže Nordic Competition na Mezinárodním filmovém festivalu v Göteborgu.
Vyplatí se vstoupit do pevnosti jménem VÄRN?
Myslím, že ano, ale je dobré vědět, do čeho jdete. VÄRN není film, na který si sednete s kamarády a popcornem na pohodový večer. Je to krátké, nejspíš ponuré evropské drama otužené festivaly, ve kterém hraje jeden z nejpozoruhodnějších žijících herců, Denis Lavant. Dvojí výběr v San Sebastiánu a Göteborgu, koprodukce pěti zemí a sevřených 81 minut, to všechno naznačuje, že John Skoog chtěl položit na stůl něco výrazného a se svým vlastním hlasem.
Jestli se mu to povedlo, ukáže až samotné promítání. Do té doby si své očekávané hodnocení tipuji v pásmu sedm až osm bodů a přiznám se, že kdybych si letos mohl vybrat jen jeden severský artový film, tenhle by měl velkou šanci být na samém vrcholu seznamu. Riziko? Jistě. Jenže ty nejlepší zážitky v kině se málokdy rodí z hraní na jistotu.