Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow, předběžná recenze: poslední velké loučení heavy metalu na plátně
Jsou koncerty, o kterých se vypráví ještě desítky let, a jsou koncerty, po kterých už nic není jako dřív. Pokud Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow dokáže předat aspoň polovinu toho, co slibuje jeho název, v kinosálech dojdou kapesníčky. Předběžná recenze filmu, na který se jako fanoušek dá jen těžko čekat s chladnou hlavou.
Na papíře to může být jeden z nejdůležitějších filmových okamžiků heavy metalu. Hodně sice ještě záleží na tom, jak se tvůrci s dokumentem popasují, ale pro fanoušky to vypadá na povinnou návštěvu kina.
Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow: trailer
Údaje o filmu
| Režie | Tim Van Someren, Ben Wainwright-Pearce |
|---|---|
| Žánr | Dokumentární filmy, Hudební filmy |
| Země | Americké filmy |
Zpátky tam, kde to všechno začalo
Název není náhodný a každý, kdo v posledním roce či dvou aspoň okrajově sledoval rockové novinky, přesně ví, kam míří. Jako Back to the Beginning se v létě 2025 jmenoval rozlučkový koncert v Birminghamu, kde Ozzy Osbourne a původní sestava Black Sabbath naposledy vystoupili ve městě, odkud celý jejich příběh vzešel. O několik týdnů později Ozzy zemřel, a ten večer tak zpětně dostal úplně jinou váhu. Už to nebyl jen rozlučkový koncert, ale skutečná tečka za celoživotním dílem.
Podrobné oficiální informace o obsahu a stavbě filmu zatím nemáme, takže nebudu předstírat, že vím, kolik písní v něm zazní, kdo v něm promluví nebo kolik materiálu ze zákulisí uvidíme. Jisté je tohle: jde o dokumentární a hudební film americké produkce, který podepisují dva režiséři, Tim Van Someren a Ben Wainwright-Pearce. Podle názvu si jen těžko představit, že by v centru pozornosti nestál právě ten večer a cesta, která k němu vedla.
Proč to bolí a zároveň je to krásné?
Upřímně: na takový film se nedá čekat jen očima kritika. Ozzy nebyl obyčejný zpěvák, ale figura, která se za posledních padesát let nějak vetřela do popkultury skoro každé generace. Pro ty, kdo vyrůstali v sedmdesátkách, jsou to riffy Paranoid a Iron Man. Pro ty mladší hity jeho sólové kariéry. A kdo na začátku nultých let seděl u televize, ten si ho pamatuje jako trochu roztěkaného, ale roztomilého tátu z jeho vlastní reality show.
Tenhle film, aspoň soudě podle názvu a načasování, to všechno stahuje do jediného bodu. Člověk, který roky bojoval s vážnými zdravotními problémy, se ještě jednou postaví před publikum ve svém rodném městě. Pokud režiséři s tímhle materiálem zacházejí citlivě, nedostaneme obyčejný záznam koncertu, ale loučení, kterého se může stát součástí i divák. Přesně to očekávám a přiznám se, že se toho trochu i bojím.
Odkaz Black Sabbath: bez nich by metal nebyl
Není přehnané říct, že bez Black Sabbath by heavy metal, jak ho známe dnes, prostě neexistoval. Čtveřice z Birminghamu, tedy Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward, přišla na konci šedesátých let se zvukem, který byl těžší, temnější a hrozivější než cokoli, co do té doby hrálo v rádiu. Iommiho podladěné riffy, Butlerova basa a texty, Wardovo jazzové, a přitom brutální bubnování a Ozzyho nezaměnitelný, strašidelný hlas dohromady vytvořily recept, podle kterého pak vařily tisíce kapel.
Právě proto je v sázce mnohem víc než u běžného koncertního filmu. Neloučí se jen jedna kapela, celý žánr se tu může podívat do tváře vlastnímu původu. Pokud film dokáže tuhle váhu zprostředkovat, pochopí i ti, kdo nikdy v životě neslyšeli desku Sabbath, proč z toho všeho byla taková událost.
Úkol pro režiséry: nepokazit to
Tim Van Someren a Ben Wainwright-Pearce jsou v dost zvláštní situaci. Na jednu stranu materiál, se kterým pracují, funguje skoro sám: u takového historického okamžiku naskočí husí kůže i ze surového záznamu. Na druhou stranu je právě proto snadné chybovat. Hudební dokument může sklouznout dvěma směry. Buď je příliš sterilní a skládá se jen z písní poskládaných za sebou, nebo je příliš patetický a každou druhou minutu divákovi vnucuje, že teď má plakat.
Nejradši bych viděl, kdyby film nechal hudbu dýchat. Ty nejlepší koncertní filmy, jako klasika Talking Heads Stop Making Sense nebo Scorseseho Poslední valčík, jsou velké právě tím, že režisér nechce být chytřejší než muzikanti. Dobrý střih, dobře zachycená tvář, jeden pohled mezi dvěma starými spoluhráči řekne víc než jakýkoli komentář. Pokud to oba režiséři pochopí, mají vyhráno.
Kde může být riziko?
Nebylo by fér jen básnit, takže pojďme i na obavy.
- Kvalita zvuku rozhodne o všem. Pokud u metalového filmu ozvučení kina nehřmí a riffy neroztřesou sedačku, celé to ztrácí smysl. V téhle kategorii jsem dal plný počet bodů, ale je to spíš požadavek než předpověď.
- Past přehnané úcty. U rozlučkového filmu je velké pokušení všechno uhladit a nechat jen ty krásné chvíle. Jenže příběh Sabbath a Ozzyho nikdy krásný a hladký nebyl, a kdyby to film zamlčel, mohl by ztratit na věrohodnosti.
- Pro koho je? Pokud bude film jen pro zasvěcené, lidé zvenčí se v něm snadno ztratí. Když toho bude naopak vysvětlovat příliš, budou se nudit staří fanoušci.
Žádná z těch věcí není fatální, ale všechny tři mohou výrazně ovlivnit, jestli z filmu bude jen hezká vzpomínka, nebo kousek, ke kterému se budeme vracet i za roky.
Kino, nebo doma? Podle mě nemá cenu váhat
Jsou filmy, na které se dá v klidu počkat, až vyjdou doma. Tenhle mezi ně nepatří. Koncertní zážitek, a zvlášť takhle silný, prostě patří na velké plátno a do velkých reproduktorů. Kdo někdy stál na stadionu ve chvíli, kdy zazní riff a desítky tisíc lidí najednou zařvou, ví, že tohle se z gauče zažít nedá. Kino z toho aspoň něco vrátit může.
A je tu i společenský rozměr. Takový film je dobré vidět s lidmi, kteří měli Ozzyho rádi stejně jako vy. Nedivil bych se, kdyby diváci na projekcích tleskali, zpívali nebo prostě jen mlčky seděli během titulků. Tenhle druh společného smutku a oslavy žádná streamovací služba nikdy nenahradí.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro všechny fanoušky Black Sabbath a Ozzyho, milovníky metalu a klasického rocku a pro každého, kdo má rád velká hudební loučení na plátně.
- Raději vynech, pokud: Kdo je k tvrdé rockové hudbě lhostejný nebo by čekal hraný děj a dějové zvraty, bude se nejspíš líp cítit jinde.
Pokud se ti líbí, zkus i: Stop Making Sense (1984), Poslední valčík (1978), Metallica: Some Kind of Monster (2004), Hraje skupina Spinal Tap (1984), Bohemian Rhapsody (2018)
Časté otázky
Jaký žánr je Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow?
Jde o dokumentární a hudební film, tedy ne o hraný film, ale o snímek o skutečné kapele a skutečných muzikantech.
Kdo film Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow režíroval?
Film režírovali Tim Van Someren a Ben Wainwright-Pearce.
V jaké zemi film vznikl?
Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow je americká produkce.
Budeš u Ozzyho posledního večera?
Málokdy se na film čeká ne proto, že je člověk zvědavý na konec, ale proto, že u toho prostě chce být. Back to the Beginning: Ozzy's Final Bow je přesně takový. Moje očekávané hodnocení je vysoké a velká část z toho jde na vrub síly samotného materiálu, ne zásluhy režisérů, aspoň zatím. Kolik k tomu Tim Van Someren a Ben Wainwright-Pearce dokážou přidat, se ukáže až po premiéře. Já už teď vím, že si lístek koupím, a taky vím, že to nevydržím se suchýma očima. Jestli sis někdy v autě vytočil Paranoid naplno, budeš tam podle mě taky.