Primavera recenze: housle za zdmi benátského sirotčince
Některé filmy si atmosféru nemusí nijak zvlášť budovat, protože atmosféra je sama jejich tématem. Primavera je přesně takový případ. Italsko-francouzské kostýmní hudební drama Damiana Michieletta nás zavede do benátského sirotčince, kde dívky dostávají do rukou nástroje, ale o jejich životě rozhoduje někdo jiný. A houslová virtuoska Cecilia se v téhle kleci snaží najít svůj vlastní hlas.
Krásný, vášnivý a hudbou naprosto podmanivý životopisný film, který občas věří víc své atmosféře než dramaturgii, ale nakonec se to bohatě vyplatí.
Primavera: trailer
Údaje o filmu
| Režie | Damiano Michieletto |
|---|---|
| Hrají | Tecla Insolia, Michele Riondino, Andrea Pennacchi, Fabrizia Sacchi, Valentina Bellè, Stefano Accorsi |
| Žánr | Životopisné filmy, Hudební filmy |
| Délka | 110 min |
| Země | Italské filmy, Francouzské filmy |
Sirotčinec, kde je hudba únikem. Nebo ne?
Film se odehrává v Benátkách na počátku 18. století, ve zdech Ospedale della Pietà. Nejde o obyčejný sirotčinec: dívky tu procházejí vážným hudebním školením a hrají na takové úrovni, že se na ně přijíždějí dívat návštěvníci z celé Evropy. Zní to skoro jako idyla, jenže brzy se ukáže, že talent tu neznamená svobodu, ale spíš jakési zdobné zajetí.
V tomhle světě žije houslová virtuoska Cecilia a čeká na lepší osud. A co je tím lepším osudem? Výchozí situace filmu je nemilosrdně upřímná: když nic jiného, tak sňatek. Tahle jediná věta řekne o době víc než hodina kostýmní přehlídky. Dívka, která hraje geniálně, a přesto je její největší nadějí, že si ji někdo vezme za ženu. Z tohoto napětí celý film vychází a podle mě je to výborný základ pro životopisné drama.
Spoilerovat nebudu, konkrétní zvraty děje stojí za to objevit v kině. Můžu ale prozradit, že kdo čeká suchou muzejní prohlídku, bude příjemně překvapen.
Ve stínu Vivaldiho, ale ne o něm
Kdo zná alespoň trochu dějiny hudby, ví, že Antonio Vivaldi hrál v hudebním životě Pietà důležitou roli, a jeho Čtvero ročních dob se tu nabízí samo. Síla filmu ale podle mě spočívá právě v tom, že přesouvá pozornost jinam: neoslavuje génia velkého skladatele, ale dívky, které jeho hudbu skutečně rozezněly a jejichž jména historie z velké části zapomněla.
Tahle změna perspektivy je velmi současná, ale není vtíravá. Nemám pocit, že by mě film poučoval. Spíš jen natočí kameru tam, kam se dosud díval málokdo. A název Primavera, tedy jaro, je v tomhle smyslu výmluvný: nový začátek pro jednu hrdinku i nový způsob, jak vyprávět dobře známý příběh.
Tecla Insolia a spol.: tváře, které umí mlčet
Herecké obsazení je na italské poměry mimořádně silné. Tecla Insolia, Michele Riondino, Andrea Pennacchi, Fabrizia Sacchi, Valentina Bellè a Stefano Accorsi dohromady tvoří sestavu, v níž se mladší generace a zkušení veteráni skvěle doplňují. Stefano Accorsi je pro mezinárodní publikum asi nejznámější a i tady předvádí to, za co ho máme rádi: je zdrženlivý, ale svou přítomností vyplní celý prostor.
Nejvíc se mi líbilo, že herci tu nejen mluví, ale také mlčí. V hudebním dramatu je ticho stejně důležité jako zvuk a pohledy dívek či drobná gesta mezi zkouškami často řeknou víc než dialogy. Mezi mladými představitelkami je cítit jakási společná energie, bez které by příběh odehrávající se v uzavřené instituci nefungoval.
Pokud bych měl někoho vyzdvihnout, pak celý soubor: málokdy vidím kostýmní film, kde bych na hercích necítil, že mají na sobě kostým.
Damiano Michieletto, operní režisér na plátně
Jméno Damiana Michieletta je dobře známé hlavně milovníkům opery, proslavil se především jako divadelní režisér. Na filmu je to znát, a to v nejlepším slova smyslu. Michieletto ví, jak s hudbou zacházet jako s dramatem, ne jako s kulisou nebo ilustrací. Hudební scény příběh nezastavují, naopak ho posouvají vpřed, a to je u takového filmu to nejdůležitější.
Divadelní myšlení se ale občas vymstí. Jsou chvíle, kdy je kompozice až příliš krásná a příliš aranžovaná, jako bychom se dívali na živý obraz místo filmu. Mně to nijak zvlášť nevadilo, ale kdo má rád živější kostýmní filmy točené z ruky, tomu může forma místy připadat strnulá.
Benátky jsou samozřejmě vděčné prostředí a vizuál filmu je tomu odpovídajícím způsobem nádherný. Interiéry ve světle svíček, studené kamenné zdi a teplé dřevo nástrojů vytvářejí kontrast, na který je radost se dívat na velkém plátně.
Kde jsou housle silnější než scénář
Teď přijde ta méně nadšená část. Stopáž 110 minut není nijak dlouhá, přesto jsem v prostřední třetině cítil jisté zpomalení. Výchozí situace je tak silná, že se s ní film občas jako by spokojí a dramatické linky ne vždy pevně utáhne. Ne všechny vedlejší postavy dostanou tolik prostoru, kolik by si zasloužily, a u tak dobrých herců je to trochu škoda.
Na druhou stranu takové trpělivé tempo k tématu sedí: mluvíme o světě, kde se život dívek skládá hlavně z čekání. Možná je pomalost zčásti záměrná a film chce, aby tu uzavřenost pocítil i divák. U mě to napůl fungovalo a napůl ne.
Hudba ale všechno vynahradí. Bez přehánění: i kdybych šel do kina jen kvůli soundtracku, stálo by to za to. Houslové scény mají v sobě cosi katarzního, co dalece přesahuje dobové kulisy.
Proč tohle není nedělní rodinný film?
Leckoho možná překvapí, že hudební kostýmní drama není žádná pohodová podívaná pro celou rodinu. U barokního příběhu s houslemi si člověk představí spíš nedělní odpoledne, ale tohle není ten případ. Doba, v níž je nejlepší vyhlídkou talentované dívky sňatek, rozhodně nebyla pohádková a film se ji tak ani nesnaží ukazovat. Já to považuji za přednost: závažnost tématu nijak necukruje.
Kdo by šel s mladšími dětmi, měl by s tím počítat. Pro starší dospívající a dospělé ale může být Primavera výborným odrazovým můstkem k rozhovoru o talentu, svobodě a o tom, kdo smí rozhodovat o životě ženy.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Milovníkům klasické hudby, fanouškům kostýmních životopisných filmů a všem, kdo mají rádi příběhy, které vracejí do popředí zapomenuté postavy dějin.
- Raději vynech, pokud: Těm, kdo touží po svižném ději plném zvratů, nebo vysloveně nesnášejí pomalejší evropská dramata postavená na atmosféře.
Pokud se ti líbí, zkus i: Amadeus (1984), Portrét dívky v plamenech (2019), Nesmrtelná milenka (1994), Tár (2022)
Časté otázky
O čem je film Primavera?
Odehrává se na počátku 18. století v Benátkách, v sirotčinci Ospedale della Pietà, kde dívky dostávají hudební vzdělání. Hlavní hrdinkou je houslová virtuoska Cecilia, která čeká na lepší osud, tedy když nic jiného, na sňatek.
Jak dlouhý je film?
Primavera trvá 110 minut.
Kdo film Primavera režíroval?
Film režíroval Damiano Michieletto.
Kdo ve filmu hraje?
Hrají v něm mimo jiné Tecla Insolia, Michele Riondino, Andrea Pennacchi, Fabrizia Sacchi, Valentina Bellè a Stefano Accorsi.
Vyplatí se jít do kina na barokní houslový koncert?
Podle mě ano. Tenhle film se dokonce vyplatí vidět právě v kině, s dobrým zvukem a na velkém plátně. Primavera není bez chyb, v prostřední části se zdržuje a ne všechny postavy rozvine tak, jak by mohla. Má ale něco, co většině kostýmních životopisných filmů chybí: skutečnou vášeň a svěží úhel pohledu. Damiano Michieletto nenatočil další film o géniovi, ale vypráví o dívkách, bez nichž by hudba géniů nikdy nezazněla. Jestli vás někdy zamrazilo při houslovém sólu, nenechte si ho ujít.