Díra recenze: nejkrutější večeře, jakou jste kdy viděli
Někdy filmu stačí jediný obraz. Tady je to stůl prohýbající se pod jídlem, který pomalu sjíždí dolů. Díra je krutá, odporná, černě vtipná a bolestně chytrá společenská podobenství, po kterém se budete na vlastní večeři dívat jinak. Španělský film Galdera Gaztelu-Urrutii vypadá jako nízkorozpočtový nápad, ale udeří silněji než leckterá velká studiová produkce.
Nemilosrdná a geniálně jednoduchá alegorie, která diváka 95 minut nepustí, i když by se občas nejraději podíval jinam.
Díra: trailer
Údaje o filmu
| Original | El hoyo |
|---|---|
| Režie | Galder Gaztelu-Urrutia |
| Hrají | Ivan Massagué, Antonia San Juan, Zorion Eguileor, Emilio Buale, Alexandra Masangkay, Zihara Llana |
| Žánr | Dramata, Sci-fi filmy, Thrillery |
| Délka | 95 min |
| Země | Španělské filmy |
Jedna jáma, jeden výtah, jeden stůl: o čem je Díra?
Výchozí situace je tak prostá, že působí skoro jako pohádka pro děti, jenže ta nejčernější. Existuje zařízení s patry seřazenými pod sebou. Každý den jím projíždí plošina naložená jídlem, patro po patře směrem dolů. Lidé nahoře hodují a jedí, kolik se do nich vejde, a čím níž plošina klesá, tím méně na ní zbývá. Na spodní patra už nezbyde skoro nic, pokud vůbec něco. A jak říká oficiální anotace: vzpoura visí ve vzduchu.
Víc nemá smysl prozrazovat, protože síla Díry spočívá právě v tom, jak postupně skládá svá vlastní pravidla. Nezdržuje se dlouhým úvodem, nic nevysvětluje, prostě vás hodí doprostřed a vy pak stejně jako postavy zjišťujete, jak to tu vlastně funguje. Původní španělský název El hoyo znamená zhruba jáma nebo díra a sedí naprosto přesně, protože tenhle film opravdu je díra, do které spadnete.
Kritika společnosti lžící, vidličkou i nožem
Nemusíte mít titul z filozofie, abyste pochopili, o čem tenhle film mluví. Vertikální zařízení je společnost sama, horní patra jsou privilegovaní, spodní ti vydědění a klesající jídlo představuje všechny zdroje, kterých by teoreticky bylo dost pro každého. Teoreticky. Kdyby totiž každý snědl jen tolik, kolik potřebuje, možná by něco dorazilo i na úplné dno. Jenže kdo myslí na ty dole, když je zrovna nahoře?
Film je tak silný hlavně proto, že nekáže. Přesněji řečeno káže, ale tak nenápadně, že si toho všimnete až potom, když běží titulky a vy pořád sedíte na gauči a přemýšlíte, na kterém patře byste se vy sami zachovali slušně. To je ta hlavní otázka: ne jestli je systém nespravedlivý (to ví každý), ale co byste v něm dělali vy. Díra vás nelítostně konfrontuje s tím, jak rychle se solidarita vypaří, když jde člověku o vlastní kůži.
Najdete tu i černý humor, a není ho málo. Některé scény jsou tak absurdní, že se zasmějete, a o vteřinu později vám dojde, že tohle by vám k smíchu být nemělo. Právě tahle dvojakost patří k nejsilnějším zbraním filmu.
Tváře v jámě: herci a postavy
Hlavní roli Gorenga hraje Ivan Massagué a jeho očima prožíváme celou tu noční můru. Massagué skvěle ztvárňuje obyčejného člověka, který okolní šílenství zpočátku sleduje spíš nechápavě než vyděšeně. Přesně to tu je potřeba: postava, se kterou se snadno ztotožníte, protože je stejně nemotorná a nejistá, jako bychom byli my.
Z vedlejších postav se jen těžko zapomíná na Trimagasiho v podání Zoriona Eguileora. Je to typ postavy, ze které běhá mráz po zádech, a přesto je radost ji sledovat. Eguileor hraje děsivě přirozeně, a právě proto je tak znepokojivý. Antonia San Juan jako Imoguiri přináší do filmu úplně jinou energii, Emilio Buale jako Baharat a Alexandra Masangkay jako Miharu jsou rovněž výrazní. Obsazení doplňují Zihara Llana (Mali) a Mario Pardo.
Nápadné je, že tu není jediná hollywoodská hvězda, a filmu to jen prospívá. Příběh netáhnou jména, ale tváře, gesta a rozhovory. U takového komorního kusu, kde jsou postavy většinu času zavřené v těsném prostoru, rozhoduje o všem herecká přítomnost, a tady skoro nikdo nevyčnívá.
Galder Gaztelu-Urrutia, mistr minimalismu
Režie se ujal Galder Gaztelu-Urrutia a to, co z tohoto konceptu vytěžil, je úchvatné. Díra stojí v podstatě na jediné dekoraci, na jednom stále se opakujícím prostoru, což by snadno mohlo skončit nudou. Režisér ale místo toho dokáže vykřesat napětí z každé drobné změny: ze změny světla, z nového čísla patra, z nového spoluvězně. Klaustrofobie stísněného betonově šedého prostoru na diváka doléhá téměř fyzicky.
Vizuál je záměrně chladný a sterilní, což ještě víc zdůrazňuje groteskní, přetékající hojnost na plošině. Krásně naaranžované pokrmy, které se pomalu mění v nechutné zbytky, samy o sobě vyprávějí, o čem film je. Tohle je ten druh režie, kde nic na plátně není náhodou.
Pozoruhodné je i tempo: 95 minut je ideální stopáž. Film se netáhne a nechce víc, než kolik základní nápad unese. Je sevřený, soustředěný, a když skončí, máte spíš pocit, že byste v něm ještě rádi chvíli zůstali, než že ho bylo moc.
Když protestuje i žaludek: slabiny
Začněme tím zjevným: Díra není pro slabé žaludky. Najdete v ní scény, u kterých odvrátí hlavu i ten nejotrlejší divák. Násilí a tělesná bezmoc tu nejsou ozdobou, ale součástí sdělení, jenže sledovat je kvůli tomu není o nic snazší. Kdo ji plánuje pustit si u večeře, tomu přeju hodně štěstí.
Druhou věcí, která diváky rozděluje, je symbolika. V určitém bodě se podobenství stává čím dál nepřímějším a tajemnějším a ne každému bude po chuti, že nedostane jednoznačnou odpověď na všechny otázky. Já to vyloženě oceňuju, ale chápu ty, kdo se zvednou s pocitem: dobře, ale co to vlastně bylo?
Menší výtkou je ještě to, že alegorie je občas až příliš polopatická. Kritika systému je tak silná, že místy působí skoro jako plakát. Ale upřímně: u tak originálního a odvážného filmu to rád přehlédnu.
Proč se o ní pořád mluví?
Od premiéry 8. listopadu 2019 se Díra stala jedním z mála filmů, o kterých se mluví i po letech. Důvod je prostý: její nápad je tak čistý a univerzální, že platí kdekoli a kdykoli. Nemusíte být Španělé ani mít žádné filmové znalosti. Stačí, že jste někdy viděli nerovnost, a tu jsme viděli všichni.
Duchovně je příbuzná s filmy Kostka a Ledová archa, které rovněž zavírají postavy do uzavřeného hierarchického systému a sledují, co z člověka zůstane. Díra ale svým syrovým a nekompromisním způsobem mluví možná tvrději než oba. Je to film, který uvidíte a pak o něm několik dní mluvíte a přemlouváte ostatní, ať se na něj podívají taky, jen abyste měli s kým ho probrat.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro ty, kdo mají rádi temné nápadité filmy, které nutí přemýšlet, společenské alegorie a klaustrofobní thrillery, a nezaleknou se ani naturalistických scén.
- Raději vynech, pokud: Kdo hledá lehkou zábavu, špatně snáší násilí a nechutnosti nebo od filmu čeká jasnou odpověď na každou otázku, ať se mu raději vyhne.
Pokud se ti líbí, zkus i: Kostka (1997), Ledová archa (2013), Parazit (2019), Saw: Hra o přežití (2004)
Časté otázky
O čem je film Díra?
V jednom zařízení klesá patro po patře plošina naložená jídlem. Lidé v horních patrech se nasytí, ale na spodní patra zbývá čím dál méně a schyluje se ke vzpouře.
Jak dlouhý je film Díra?
Film trvá 95 minut.
Je Díra vhodná pro děti?
Ne. Kvůli naturalistickým a násilným scénám je určena výhradně dospělým divákům.
Kdo režíroval film Díra?
Španělský film natočil Galder Gaztelu-Urrutia, hlavní roli Gorenga hraje Ivan Massagué.
Kdy měl film Díra premiéru?
Premiéra se konala 8. listopadu 2019. Původní španělský název filmu je El hoyo.
Odvážili byste se sestoupit do díry?
Pokud jste Díru ještě neviděli, je čas to dohnat, ale jedině s prázdným žaludkem a pevnými nervy. Tohle není film, který si pustíte jako kulisu. Chytne vás, otřese vámi a dlouho nepustí. Galder Gaztelu-Urrutia z jediného geniálního nápadu postavil tak krutý, chytrý a nezapomenutelný film, že patří k chloubám španělského žánrového kina. Dokonalý není, občas se vysvětluje až příliš a jindy zase příliš málo, ale to jsou jen drobné skvrny na jinak znepokojivém mistrovském díle. Můj verdikt: povinnost pro každého, kdo to žaludkem vydrží, a lekce na celý život, že nikdy nemáte sníst víc, než kolik potřebujete.