Den nezávislosti recenze: ani po třiceti letech nikdo nezničil svět s popcornem v ruce krásněji
Některé filmy nestárnou, jen v nás vyvolávají čím dál větší nostalgii, a Den nezávislosti je přesně takový. Roland Emmerich v roce 1996 vzal úplně jednoduchý nápad, obří vesmírné lodě nad hlavními městy světa, a nafoukl ho do takových rozměrů, že otřásl celou filmovou dekádou. Po třiceti letech jsem si ho pustil znovu a s překvapením zjistil, jak málo mu musím odpouštět.
Hlučný, naivní, bez zábran vyrobený na efekt, a právě proto jeden z nejzábavnějších katastrofických filmů, jaké kdy vznikly.
Den nezávislosti: trailer
Údaje o filmu
| Original | Independence Day |
|---|---|
| Premiéra v Česku | 10. 10. 1996 |
| Režie | Roland Emmerich |
| Hrají | Will Smith, Bill Pullman, Jeff Goldblum, Mary McDonnell, Judd Hirsch, Robert Loggia |
| Žánr | Akční filmy, Dobrodružné filmy, Sci-fi filmy |
| Délka | 145 min |
| Přístupnost | U |
| Země | Americké filmy |
Stín nad metropolemi: o čem film je, bez spoilerů
Výchozí situace je tak čistá, že se dá vyprávět jednou větou: z ničeho nic se objeví gigantické vesmírné lodě a zahalí velká města světa do stínu. Část lidstva se chystá slavit, konečně jsou tady, konečně nejsme sami. Jenže návštěvníci mají úplně jiné plány. Přilétají s drtivou přesilou a s takovou technologickou převahou, že pozemské armády vedle nich vypadají jako olovění vojáčci, a jejich cílem není nic menšího než úplné vymazání lidské civilizace.
Tohle stačí vědět předem a víc bych ani prozrazovat nechtěl. Síla filmu totiž nespočívá ve zvratech, ale v tom, jak tuhle strašně jednoduchou situaci rozprostře mezi spoustu postav a nechá každou z nich postavit se konci světa po svém. Pilot, prezident, vědec, otec, alkoholik z okraje společnosti: Emmerich staví proti přesile celý společenský průřez, a díky tomu je z toho víc než obyčejná přestřelka.
Will Smith, filmová hvězda, která se zrodila právě tady
Dnes je to těžké si představit, ale v roce 1996 ještě Will Smith nebyl tím Willem Smithem. Měl za sebou sitcom Fresh Prince z Bel Air a Mizerovy, jenže status nezpochybnitelné letní hvězdy mu podle mě přinesl až tenhle film. Jako kapitán Steven Hiller vnáší do každé scény tolik pohody, drzého humoru a fyzického charisma, že skoro vypadává z plátna. Je to přesně ten hrdina, vedle kterého byste nejradši seděli v letadle, až bude všechno v plamenech.
Nejlepší na něm je, že se nebere smrtelně vážně. Katastrofický film takového rozsahu by se snadno utopil ve vlastním patosu, ale Smith každou třetí větou propíchne balonek. Právě tahle lehkost dává filmu rytmus, a proto neunaví ani 145 minut.
Prezident, génius a celá parta postav
Je-li Will Smith svalem filmu, pak Jeff Goldblum je jeho nervovou soustavou. Jako David Levinson přináší tutéž koktavou, geniálně nervózní a věčně přemýšlející figuru, kterou jsme si zamilovali v Jurském parku, a i tady je to trefa do černého. Dvojice Smith a Goldblum dává filmu dvě zcela odlišné energie, jeden jedná, druhý přichází na řešení, a tahle dvojkolejnost funguje líp než kterýkoli výbuch.
Bill Pullman jako prezident Thomas J. Whitmore vytváří překvapivě lidskou postavu, žádného vůdce z mramoru, ale unaveného, pochybujícího člověka, na kterého náhle dopadne tíha celého světa. Vedle něj dávají příběhu lidskou tvář Mary McDonnell jako Marilyn Whitmore a Margaret Colin jako Constance Spano. Judd Hirsch je coby Julius Levinson jedním z nejzábavnějších vedlejších hrdinů, bručoun a otcovská figura, která se vždycky ozve v tu nejméně vhodnou chvíli. Robert Loggia jako generál William Grey zastupuje tvrdé vojenské křídlo a Randy Quaid v roli Russella Casse předvádí nejšílenější a zároveň nečekaně nejsympatičtější postavu celého filmu.
Ne každá postava dostane dost prostoru a některé jsou trochu vystřižené ze šablony. Jenže tohle je přesně ten typ filmu, kde šablona není chyba, ale žánrový slib: víte, komu budete fandit, a film svůj slib dodrží.
Roland Emmerich, umělec ničení
Se jménem Rolanda Emmericha se později spojily filmy jako Godzilla, Den poté nebo 2012, režisér tedy celou kariéru postavil na tom, že efektně ničí planetu. Den nezávislosti je korunovačním klenotem téhle dráhy a podle mě ho od té doby nepřekonal. Tady ještě fungovala rovnováha mezi velikostí a hravostí.
Dnes nejvíc udeří do očí hmatatelnost. V polovině devadesátých let stála velká část triků ještě na modelech, skutečném ohni a fyzických efektech, a po dnešních čistě digitálních blockbusterech to působí zvláštně osvobozujícím dojmem. Záběry lodí tyčících se nad davy se staly ikonickými, a ne náhodou: Emmerich ví, jak dát divákovi pocítit měřítko. Obrovský stín, dav zvedající oči k nebi, a hned víte, že je zle.
Na svém místě je i hudba: hlasitá, vojenská, povznášející, přesně taková, při které se sedačka v kině začne lehce chvět. Po jemnosti ani stopa, ale tenhle film není místo, kde ji hledat.
Kde film klopýtá
Přiznejme si to, chytrý film to není a ani být nechce. Scénář je plný pohodlných náhod, zjednodušení a řešení, nad kterými by zvedl obočí i dvanáctiletý divák. Věda je zhruba stejně věrohodná jako logika sobotní ranní kreslené pohádky. Kdo je na tohle alergický, bude tu mít kýchání víc než dost.
Druhá výtka, které se nedá vyhnout, je obrovská dávka amerického patosu. Název není náhodný a film vůbec neskrývá, kdo tu zachraňuje svět. Já to dnes vnímám spíš jako obraz doby a roztomilé přehánění než jako rušivou propagandu, ale chápu, že někomu to bude moc. Navíc se 145minutová stopáž ve druhé polovině trochu projeví: pár scén by klidně snesl zkrácení.
- Silné stránky: hvězdy, rytmus, nezapomenutelné obrazy.
- Slabiny: logické díry, sladký patriotismus, natažená délka.
Proč se k němu vracíme i po třiceti letech?
Protože je to otisk jedné epochy. Sálá z něj hollywoodské sebevědomí poloviny devadesátých let: víra, že stačí dobrý nápad, pár charismatických herců a obří rozpočet, a společný zážitek v kině je na světě. Dnes, kdy jsou velké výpravné filmy často jen ozubenými kolečky v univerzech o desítkách dílů, je osvěžující vidět blockbuster, který je uzavřený sám o sobě a není reklamou na další pokračování.
Den nezávislosti se stal učebnicovým příkladem žánru. Všechno, co pak přišlo na poli velkých katastrofických filmů s mnoha postavami, se od něj v nějaké podobě učilo, nebo se s ním přelo. Podle mě jde o ten vzácný případ, kdy je film zároveň hříšným potěšením i skutečným milníkem filmové historie.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro každého, kdo má rád velkolepou a výpravnou sci-fi akci, blockbustery devadesátých let, charisma Willa Smithe a Jeffa Goldbluma a kdo je ochoten na jeden večer vypnout kritickou polovinu mozku.
- Raději vynech, pokud: Kdo hledá logickou, vědecky podloženou sci-fi nebo koho dráždí přehnané americké vlastenectví, ať radši sáhne po něčem střídmějším.
Pokud se ti líbí, zkus i: Válka světů (2005), Armageddon (1998), Mars útočí! (1996), Den poté (2004), Muži v černém (1997)
Časté otázky
O čem je film Den nezávislosti?
Nad hlavními městy světa se objeví obří mimozemské lodě. Část lidstva se chystá slavit, jenže návštěvníci se s drtivou přesilou a technologickou převahou chystají zničit lidskou civilizaci.
Jak dlouhý je Den nezávislosti?
Film trvá 145 minut.
Kdy měl Den nezávislosti premiéru v Česku?
Do českých kin film dorazil 10. října 1996.
Kdo režíroval Den nezávislosti a kdo v něm hraje?
Režisérem je Roland Emmerich. V hlavních rolích se objevují Will Smith, Bill Pullman, Jeff Goldblum, Mary McDonnell, Judd Hirsch, Robert Loggia, Randy Quaid a Margaret Colin.
Jaký je původní název filmu Den nezávislosti?
Původní název tohoto amerického filmu je Independence Day.
Vyplatí se i po třiceti letech oprášit tuhle invazi?
Jednoznačně ano. Den nezávislosti není bez chyb, místy je dokonce vyloženě hloupý, ale je natočený s takovým nasazením, srdcem a hvězdnou silou, jakou mu většina dnešních velkofilmů může jen závidět. Will Smith se tu stal skutečnou hvězdou, Jeff Goldblum dokázal, že role koktavého génia je nesmrtelná, a Roland Emmerich tu svět rozbil s největší chutí. Zhasněte, vytočte hlasitost nahoru a nechte se tím stínem smést. Jen málokdy je takhle příjemné sledovat, jak končí svět.