Le città di pianura: předběžná recenze italské hospodské výpravy po benátské nížině, kde poslední rundu nikdo nevynechá
Existují filmy, jejichž motto by se klidně dalo namalovat na zeď hospody: poslední sklenku nikdy nevynechávej. Komedie Francesca Sossaie, která měla premiéru v Cannes, vypadá přesně takhle. Dva zchudlí, ale životem protřelí padesátníci a mladý kluk, který se ve špatnou chvíli ocitne na špatném místě ve špatné společnosti. A my se moc těšíme, co z toho vzejde.
Slibuje okouzlující, melancholický a nejspíš pořádně kocovinový italský road movie, který by mohl připomenout ducha velkých italských komedií.
Údaje o filmu
| Režie | Francesco Sossai |
|---|---|
| Hrají | Filippo Scotti, Sergio Romano, Pierpaolo Capovilla, Roberto Citran, Andrea Pennacchi |
| Žánr | Komedie |
| Délka | 100 min |
| Země | Italské filmy, Německé filmy |
O čem to je? Dva staří lišáci a jedno jehně mezi hospodami
Výchozí situace je tak jednoduchá, až je to skoro podezřelé. Jenže takové příběhy nikdy nestály na složité zápletce. Máme tu dva padesátníky bez peněz, Carlobianchiho a Doriana, kteří vyznávají jedinou životní filozofii: poslední sklenku nikdy nevynechávej. Ta věta o nich řekne víc než celá strana popisu postav. Jsou to chlapi, kteří vždycky sedí u baru, ke všemu mají nějakou historku a nějak jim pořád trochu utíká jejich vlastní život.
Potkají se s Giuliem, plachým studentem architektury, který má zjevně své plány, a to i milostné. Podle oficiálního popisu se z jejich setkání stane chaotické dobrodružství na benátské nížině a špatné rady, kocovina i nečekané přátelství chlapcovy představy pořádně překopou. Kam přesně se příběh stočí, nevíme, a upřímně to ani nechceme vědět dopředu. Polovina radosti z takových filmů spočívá v tom, že se divák nechá unášet spolu s postavami.
Benátská nížina, kde se nehoupeme v gondolách
Mě osobně nejvíc nalákalo prostředí. Nejde o pohlednicové Benátky pro turisty, ale o benátskou nížinu, o venkovskou a maloměstskou Itálii, kterou na plátně nevidíme tak často. Žádné panorama náměstí svatého Marka, zato silnice mezi poli, vesnické bary, mlhavé pláně a lidé, kteří by se do reklamy nehodili.
Film se sám hlásí k tomu, že vzdává hold rozmanitosti Itálie, a volba místa to naznačuje už teď. Pokud Sossai s krajinou zachází dobře, může se nížina stát další postavou: místem, kde čas plyne pomaleji a kde jedna noc po hospodách může působit jako celý život. Hodně doufám, že film bude mít odvahu být pomalý tam, kde to dává smysl.
Francesco Sossai ve stínu velkých předchůdců
Jméno Francesca Sossaie většině českých diváků zatím asi nic neřekne, ale papíry filmu mluví jasně. Premiéru měl na festivalu v Cannes, a to je pro italsko-německou koprodukční komedii slušné doporučení. Cannes není místo, kam zvou obyčejné přehlídky vtipů, takže lze čekat spíš jemnější, hořkosladký humor.
Největší sázkou je ovšem to, že film otevřeně vzdává hold velikánům italské kinematografie. To je odvážné prohlášení. Italská komedie má neuvěřitelnou tradici, od commedia all'italiana po celou galerii tuláků a bohémů, kteří jsou zároveň směšní i dojemně lidští. Pokud Sossai čerpá z tohoto pramene, začíná na dobrém místě. Riziko samozřejmě je, že nostalgie snadno sklouzne do pouhého odkazování. Věřím, že se to nestane.
Herecké obsazení: méně známé tváře, které stojí za pozornost
Nejznámějším jménem pro mezinárodní publikum je Filippo Scotti. Viděli jsme ho v hlavní roli filmu Paola Sorrentina È stata la mano di Dio, kde velmi citlivě zahrál nejistotu a zranitelnost dospívajícího kluka. Pro roli plachého Giulia, kterého události prostě unášejí, se tak zdá jako ideální volba.
Vedle něj v obsazení najdeme Sergia Romana, Pierpaola Capovillu, Roberta Citrana a Andreu Pennacchiho. U nás nejsou příliš známí, ale právě to může být jeden z trumfů filmu. V takových příbězích je mnohem uvěřitelnější, když místo hvězd převlečených za padesátileté štamgasty vidíme tváře, kterým to věříme. Duší kamarádské komedie je vždycky chemie, a pokud dvojice Carlobianchi a Doriano funguje, má film napůl vyhráno.
Čím může být skvělý a kde může zakopnout?
Co mluví pro něj:
- Základní nápad je jednoduchý a univerzální. Každý zná nějakého Carlobianchiho nebo Doriana, a přiznejme si, že jsme občas všichni byli Giuliem.
- Střet generací může být skvělým zdrojem humoru i emocí. Setkání odcházející generace s nejistým mladíkem málokdy nefunguje.
- Premiéra v Cannes naznačuje, že tu nepůjde o křiklavý humor, ale o osobitý a lidsky blízký.
A jaká jsou rizika?
- Filmy o tahu po hospodách se snadno začnou opakovat: další bar, další sklenka, další opilecký monolog. Pokud za tím není oblouk, divák se rychle unaví.
- Nostalgický hold může být krásný, ale také příliš zahleděný do sebe.
- Stopáž 100 minut je ideální, jenže když zakolísá rytmus, takhle volně stavěný film se může uprostřed snadno zadrhnout.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro ty, kdo mají rádi melancholický humor italských filmů, road movie postavené na postavách a příběhy, v nichž jedna náhodná noc všechno změní.
- Raději vynech, pokud: Pro ty, kdo touží po svižné hollywoodské komedii nacpané vtipy, nebo kterým vadí, když film sází spíš na atmosféru než na zvraty.
Pokud se ti líbí, zkus i: Il sorpasso (1962), È stata la mano di Dio (2021), Bokovka (2004), Chlast (2020)
Časté otázky
O čem je film Le città di pianura?
Dva padesátníci bez peněz, Carlobianchi a Doriano, se seznámí s plachým studentem architektury Giuliem a z jejich setkání se stane chaotické dobrodružství na benátské nížině, které Giuliovi obrátí naruby i jeho milostné plány.
Jak dlouhý je film?
Le città di pianura má stopáž 100 minut.
Kdo film Le città di pianura režíroval?
Film režíroval Francesco Sossai a premiéru měl na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.
Kdo ve filmu hraje?
V hlavních rolích uvidíme Filippa Scottiho, Sergia Romana, Pierpaola Capovillu, Roberta Citrana a Andreu Pennacchiho.
Dáte si s nimi ještě jednu rundu?
Já určitě. Le città di pianura nepatří mezi velkolepé blockbustery, a právě proto je zajímavý. Slibuje malou, lidsky laděnou italskou komedii, která podle premiéry v Cannes a odvážného holdu chce víc než jen rozesmát. Pokud Sossai trefí tón mezi smíchem a melancholií, může to být jedno z příjemných překvapení letošního podzimu. Moje očekávané hodnocení je silná sedmička, film, po kterém dostanete chuť zavolat starému kamarádovi. Jen pak opatrně s tou poslední sklenkou.