Trojúhelník smutku recenze: luxusní jachta, zvracení a třídní boj ke sklence šampaňského
Ruben Östlund naloží jedno procento nejbohatších lidí světa na luxusní loď a pak kolem nich pečlivě a metodicky rozmlátí všechny kulisy. Trojúhelník smutku je hlučná, trapná, zlomyslná a často k popukání vtipná satira. Zároveň ale ukazuje, že 147 minut v rukou švédského provokatéra je požehnání i prokletí zároveň.
Krutě zábavná satira o penězích a moci, která trefuje skoro pokaždé. Brzdí ji jen vlastní délka a občas až příliš polopatisticky podané poselství.
Trojúhelník smutku: trailer
Údaje o filmu
| Original | Triangle of Sadness |
|---|---|
| Premiéra v Česku | 6. 10. 2022 |
| Režie | Ruben Östlund |
| Hrají | Harris Dickinson, Charlbi Dean, Dolly de Leon, Woody Harrelson, Zlatko Burić, Vicki Berlin |
| Žánr | Komedie, Dramata |
| Délka | 147 min |
| Země | Dánské filmy, Francouzské filmy, Německé filmy, Řecké filmy, Mexické filmy, Švédské filmy, Švýcarské filmy, Turecké filmy, Britské filmy, Americké filmy |
O čem to je? Šampaňské, slunce a pak hlubina
Výchozí situace stačí i bez spoilerů k tomu, aby se člověk usmíval už cestou do kina: bohatí turisté tráví dovolenou na obrovské luxusní výletní lodi. Bezstarostné poflakování superboháčů a modelek je samo o sobě parodií. Na palubě se vznášejí lidé, jejichž největším problémem je, jestli na ně při focení dopadá světlo pod správným úhlem.
Tuhle bublinu nejdřív naruší kapitán, který hlasitě a s chutí politizuje, a pak přijde větší průšvih: loď se potopí a trosečníci musí na ostrově čelit dalším zkouškám. Jakým přesně, prozrazovat nebudu, a ani to není potřeba. Podstatné je, že Östlund postavám podtrhne nohy a sleduje, co z nich zbude, když peníze najednou nemají žádnou cenu.
Tohle vám stačí vědět, abyste tušili, do čeho jdete. Film nestojí na záhadě, ale na situacích: trapných, stále vyhrocenějších, občas až fyzicky nepříjemných scénách, ve kterých se společenský žebříček začne nebezpečně kymácet.
Östlund, velmistr trapnosti
Kdo viděl Čtverec, přesně ví, jak Ruben Östlund pracuje: sedne si ke scéně a nevstane. Ani ve chvíli, kdy by každý normální režisér už dávno střihl. Humor u něj nevychází z pointy, ale z té minuty, kdy postava i divák současně cítí, že už se to nedá dál vydržet.
Trojúhelník smutku je nejhlučnější verzí této metody. Jestli byl Čtverec jemným píchnutím jehlou do boku uměleckého světa, tohle je rána lopatou do týla. Östlund tentokrát vůbec neskrývá, co si o bohatých myslí, a to je síla i slabina filmu zároveň. Síla proto, že je osvobozující sledovat, jak se dokonale vyleštěný povrch stává čím dál směšnějším. Slabina proto, že máte místy pocit, že vám režisér totéž říká dvakrát, jen aby měl jistotu, že jste to pochopili.
Režie je ovšem sebevědomá a přesná a každá scéna má svůj rytmus, i když je ten rytmus záměrně mučivě pomalý. Östlund ví, kdy nechat pracovat ticho a kdy celou věc zlomit do obřího, groteskního vrcholu.
Herci: tváře, které se nebojí být směšné
Velkou zásluhou herců je, že se nikdo nesnaží být sympatičtější, než mu role dovoluje. Harris Dickinson jako Carl a Charlbi Dean jako Yaya tvoří skvělou dvojici: oba hrají povrchnost tak jemně, že pod tím leskem neustále cítíme napětí. Dean je obzvlášť silná, jediným pohledem dokáže vyjádřit celou společenskou hierarchii.
Woody Harrelson jako Kapitán je přesně tím, co od něj čekáte: charismatický, prostořeký a trochu šílený. Harrelson za ta desetiletí dokázal, že nevyzpytatelné figurky jsou jeho domácí hřiště, a i tady ukradne každou scénu, ve které se objeví. Zlatko Burić jako Dimitry mu sekunduje v několika nejabsurdnějších momentech filmu a tón satiry vystihuje bezvadně.
Největším překvapením je ale Dolly de Leon v roli Abigail. Neřeknu proč, protože je to jeden z nejlepších tahů celého filmu, ale zhruba od chvíle, kdy se ocitne v centru dění, se film přepne na úplně jiný rychlostní stupeň. Ve vedlejších rolích se objeví Vicki Berlin (Paula), Henrik Dorsin (Jarmo) a Iris Berben (Therese) a každý z nich přidá do velkého obrazu trefný a zapamatovatelný tah.
Co funguje: když smích zamrzne v hrdle
Začněme tím nejdůležitějším: tenhle film je hodně vtipný. Ne tak, že se pochechtáváte, ale tak, že se lidé v sále smějí a současně si zakrývají oči. Östlund chápe, že nejlepší satira funguje, když se v ní divák na okamžik pozná a pak tu myšlenku rychle zahání.
- Stavba: film se dělí na části a každá má jinou teplotu. Lodní část je nepohodlný luxus, ostrov přináší úplně jinou dynamiku.
- Vedení herců: nikdo nepřehrává, ani v těch nejhlučnějších chvílích. Právě proto každé zakopnutí tak účinně sedí.
- Odvaha: Östlund se nebojí, že se divák bude štítit, nudit nebo se cítit trapně. Málokdy vidíte režiséra, který se tak málo snaží zalíbit, a přesto tolik baví.
Nejlepší chvíle filmu jsou ty, kdy peníze, krása i status najednou ztrácejí význam a ukáže se, jak tenká vrstva je to naše „civilizované“ chování.
Kde to drhne: tíha 147 minut
Nebudu lhát, film je dlouhý. 147 minut je na satiru odvážný závazek, a přestože spousta scén z Östlundova natahování přímo těží, některé pasáže zkrátka trvají déle, než poselství potřebuje. Přijde chvíle, kdy už divák chápe, co chce režisér říct, a film to pořád říká.
Druhým problémem je, že terč není zrovna těžký. Zesměšňování superbohatých se v posledních letech stalo skoro samostatným žánrem a Trojúhelník smutku se ne vždycky dokáže prokopat hlouběji. Nejsilnější je tehdy, když nemluví jen o boháčích, ale o tom, že kdokoli jiný by se na jejich místě choval úplně stejně, kdyby dostal šanci. Tyhle momenty opravdu nutí přemýšlet, jenže je jich méně, než bych si přál.
Vizuálně je film v pořádku, lesk lodní části a syrovost pozdějšího prostředí se od sebe dobře oddělují, ale tohle není film, na který budete vzpomínat kvůli obrazům. Zvuková stopa naopak pracuje chytře: u některých scén mučí diváka zvuky minimálně stejně jako to, co vidí.
Satira uprostřed dekády posměchu bohatým
Na začátku dvacátých let se nějak najednou stalo módou karikovat elity: Menu, Parazit i Nedívej se nahoru čerpají ze stejné studny. Trojúhelník smutku je v téhle společnosti nejsyrovější a nejméně zdvořilý. Nemá thrillerovou sevřenost Menu ani precizní žánrovou hru Parazita, ale má něco, co nemá žádný z nich: nemilosrdnost režiséra, který se roky šťourá v téže ráně a pořád v ní nachází novou bolest.
Ani roky po české premiéře 6. října 2022 nestárne špatně, možná proto, že téma se neohralo. A kdo se na něj podívá znovu, všimne si, kolik drobných detailů se skrývá v pozadí scén, které napoprvé přehluší smích.
Komu ho doporučujeme?
- Je pro tebe, pokud: Pro ty, kdo mají rádi černý humor, trapnou situační komiku a společenskou satiru a nezaleknou se ani trochy fyzického nechutenství. Fanoušci Östlundových předchozích filmů by ho měli brát jako povinnost.
- Raději vynech, pokud: Kdo touží po svižné, sevřené komedii nebo špatně snáší dlouze natahované trapné scény, bude zhruba v polovině těch 147 minut koukat na hodinky. Nedoporučuje se ani lidem se slabým žaludkem.
Pokud se ti líbí, zkus i: Čtverec (2017), Menu (2022), Parazit (2019), Nedívej se nahoru (2021)
Časté otázky
O čem je Trojúhelník smutku?
Bohatí turisté a modelky tráví dovolenou na luxusní výletní lodi, dokud jejich lenošení nenaruší hlasitě politizující kapitán. Po potopení lodi musí trosečníci na ostrově čelit dalším zkouškám.
Jak dlouhý je Trojúhelník smutku?
Film trvá 147 minut.
Kdo Trojúhelník smutku režíroval?
Film režíroval Ruben Östlund.
Kdo ve filmu hraje?
V hlavních rolích uvidíte Harrise Dickinsona (Carl), Charlbi Dean (Yaya), Dolly de Leon (Abigail), Woodyho Harrelsona (Kapitán) a Zlatka Buriće (Dimitry), dále se objeví Vicki Berlin, Henrik Dorsin a Iris Berben.
Kdy měl Trojúhelník smutku premiéru v Česku?
Do českých kin film vstoupil 6. října 2022.
Nalodit se, nebo zůstat na břehu?
Nalodit se, ale připravte se na houpání. Trojúhelník smutku není pohodlný film a ani jím být nechce: je dlouhý, hlučný, občas polopatický, ale zároveň tak přesně mířený a tak osvobozujícím způsobem vtipný, že mu jeho chyby rád odpustím. Östlund je tu ve své nejméně jemné podobě a ta hrubost mu sluší. Kvůli Dolly de Leon by to ostatně stálo za to i tak. Ode mě silná osmička, a k tomu sklenka šampaňského, kterou po filmu už nějak neupíjíte stejně.