Recenze · Premiéra: 18. 10. 2001

Planeta opic recenze: převrácený svět Tima Burtona, kde je člověk kořistí

Málokterý remake si vyslouží tolik nadávek a zároveň tolik opakovaných zhlédnutí. Tim Burton vzal v roce 2001 do ruky legendární sci-fi předlohu a udělal z ní něco hodně zvláštního: výpravný, místy neohrabaný, ale nikdy nudný film. Ani po pětadvaceti letech se otázka nemění. Je to geniální propadák, nebo nedoceněný dobrodružný biják?

Planeta opic: trailer

Údaje o filmu

Svět, kde je člověk lovnou zvěří

Výchozí situace je jednoduchá a funguje i dnes. Astronaut kapitán Leo Davidson nouzově přistane na neznámé planetě a skoro okamžitě se ocitne mezi prchajícími lidmi. Brzy pochopí, že tady se všechno obrátilo naruby: člověk je podřadný druh a moc drží silné, panovačné opice, které na naše plémě pořádají štvanice.

Leův příchod nezůstane bez následků. Je výzvou pro zavedený řád a prvním krokem k revoluční změně. Víc dopředu vědět netřeba, protože síla filmu spočívá právě v tom, jak před námi tuhle převrácenou společnost postupně skládá. Kdo zná klasiku z roku 1968, ví, že v tomhle světě je největší otázkou vždycky to, co je tohle místo doopravdy zač. Burton na té zvědavosti staví taky, jen po svém, groteskně a pohádkově.

Tim Burton v džungli: šťastné spojení, nebo omyl?

Jméno Tim Burton bylo v roce 2001 zárukou výstřednosti. Režisér filmů Batman, Střihoruký Edward a Mars útočí! byl vždycky mistrem podivných figurek, vyděděnců a stylizovaných světů, takže na papíře působilo jako trefa do černého svěřit mu planetu, které vládnou opice. A v jistém smyslu to trefa byla.

Opičí společnost je plná burtonovských detailů: hierarchie, ceremonie, aristokratická povýšenost a dávka černého humoru, která občas sedne překvapivě dobře. Zároveň je ale cítit, že jde o obří studiovou produkci, kde se režisér nemohl utrhnout ze řetězu tolik jako ve svých menších a osobnějších filmech. Výsledek má tak trochu dvě duše: jedna polovina je autorská fantazie, druhá letní akčňák, a ty dvě spolu ne vždycky mluví.

Podle mě je Burton nejlepší tam, kde se může věnovat opicím. Jakmile se pozornost stočí k lidem, film najednou zešedne a zevšední, jako by kameru převzal úplně jiný režisér.

Opice ve světle reflektorů: herci

Kdyby existoval jediný důvod, proč tenhle film vidět, byl by to Thade v podání Tima Rotha. O Rothovi víme už od Gaunerů a Pulp Fiction, že nevyzpytatelné figury mu jdou skvěle, a tady vytváří pravověrného, výhrůžného, skoro zvířecky divokého padoucha. Každý jeho pohyb je napjatý, každá scéna s ním nebezpečná. I pod maskou hraje víc než leckterý herec s odhalenou tváří.

Helena Bonham Carter je jako Ari citovým středem filmu. Po Klubu rváčů dostala další neobvyklou postavu a vkládá do ní nečekaně moc vřelosti, zvídavosti a inteligence, ačkoli na první pohled jde jen o další opici. Michael Clarke Duncan, něžný obr ze Zelené míle, ukazuje jako Attar pravý opak: autoritu a vojenskou tvrdost. A Limbo v podání Paula Giamattiho je nejzábavnější vedlejší postavou filmu, pochybný charakter, jehož každá věta je dárek.

Obsazení doplňují Cary-Hiroyuki Tagawa (Krull) a David Warner (Sandar), oba ostřílení veteráni, kteří scénám dodají váhu i během pár minut na plátně.

A pak přichází slabé místo. Mark Wahlberg jako kapitán Leo Davidson je korektní, ale nic víc. Po Boogie Nights víme, že talent má, jenže tady mu scénář dává dost jednorozměrného akčního hrdinu s minimem příležitostí ukázat hloubku. Estella Warren jako Daena dostává ještě méně: je přítomná, je krásná, ale příběh s ní skoro nic nedělá. Zvláštní paradox: lidské postavy tu působí mnohem méně lidsky než opice.

Co ohromí i dnes: masky, výprava, atmosféra

Ani po pětadvaceti letech nepřestává překvapovat, jak dobře film vypadá. Opice vznikly pomocí praktických masek a líčení, a tahle hmatatelná fyzická přítomnost dává něco, co dnešní digitální řešení nedokážou vždycky. Mimika herců prosvítá skrz masku, řeč těla je neuvěřitelně propracovaná, opice skáčou, vrčí a vy jim bez váhání věříte, že tenhle svět ovládají.

Kulisy, kostýmy a temná, dusná atmosféra opičího města, zároveň prastarého a podivně civilizovaného, jsou vynikající. Burton je tu ve svém živlu: každé políčko je přecpané detaily a texturami. Hudba a zvuk skvěle podtrhují divokost plnou bubnů a kmenových rytmů, která se k honičkám výborně hodí. V žánru na pomezí thrilleru, sci-fi, akce a dobrodružství taková smyslová bohatost hodně znamená.

Kde zakopává: scénář a tempo

Stopáž 119 minut nepůsobí přehnaně, a přesto film místy drhne. První polovina, kdy s Leem objevujeme tenhle svět, je vyloženě napínavá. Později se ale děj čím dál víc přesouvá k velkolepým střetům a filozofická hloubka, která z originálu z roku 1968 udělala klasiku, tu často slouží jen jako kulisa.

Příslib revoluční změny, který má příběh pohánět, se nerozvine s takovou silou, jakou jsem čekal. Na pochopení toho, co v tomhle světě znamená být člověkem nebo opicí, zbývá málo času. Část dialogů se vyloženě nepovedla. Tohle je spíš zážitek než myšlenka a kdo hledá společensky kritické ostří originálu, bude zklamaný.

O konci psát nebudu, prozradím jen, že se kolem něj dodnes točí velká část debat o filmu. Někdo ho zbožňuje pro jeho odvahu, jiný nad ním nechápavě kroutí hlavou. Podívejte se a rozhodněte sami.

Ve stínu originálu

Každý remake čeká srovnávání a Burtonovu filmu to nepřálo. Planeta opic z roku 1968 je jedním ze základních kamenů dějin sci-fi, s legendárním Charltonem Hestonem a závěrem, který zná snad každý. Burton se ale ani nepokoušel o otrockou kopii: postavy přepracoval, přivedl vlastní hrdiny a důraz položil na podívanou a dobrodružství.

Při zpětném pohledu je tenhle film zvláštním přechodovým kusem v historii celé série. Nová trilogie, která odstartovala v roce 2011, vzala příběh úplně jiným směrem, mnohem vážněji a dramatičtěji. Burtonova verze tak stojí osamoceně: není pokračováním ani začátkem, spíš výstředním a barevným odbočením, které si právě proto zaslouží samostatný pohled.

Komu ho doporučujeme?

• Je pro tebe, pokud: Pro ty, kdo milují groteskní vizuální svět Tima Burtona, praktické maskérské efekty a staromódní dobrodružné sci-fi. Pro fanoušky Tima Rotha povinnost.
• Raději vynech, pokud: Kdo čeká hlubokou společenskou kritiku klasiky z roku 1968 nebo propracované lidské postavy, bude zklamaný.

Pokud se ti líbí, zkus i: Planeta opic (1968), Zrození Planety opic (2011), Úsvit planety opic (2014), Mars útočí! (1996), Pitch Black (2000)

Časté otázky

O čem je Planeta opic (2001)?

Astronaut kapitán Leo Davidson nouzově přistane na planetě, které vládnou opice, zatímco lidé jako podřadný druh prchají před jejich štvanicemi. Leův příchod může být prvním krokem k revoluční změně.

Kdy měla Planeta opic premiéru v českých kinech?

Film vstoupil do českých kin 18. října 2001.

Jak dlouhá je Planeta opic?

Film trvá 119 minut.

Je Planeta opic vhodná pro děti?

Menším dětem ji kvůli napjatým scénám štvanic a násilí nedoporučuji, starší děti a teenageři by si ji ale užít mohli.

Kdo režíroval Planetu opic z roku 2001?

Film režíroval Tim Burton.

Kdo hraje Thadea v Planetě opic?

Thadea hraje Tim Roth, dále se ve filmu objeví Mark Wahlberg, Helena Bonham Carter, Michael Clarke Duncan a Paul Giamatti.

Vyplatí se dnes znovu přistát na planetě opic?

Ano, jen je dobré vědět, do čeho jdete. Tohle není jedna z velkých klasik sci-fi, ale výpravný, podivný a trochu nevyrovnaný letní dobrodružný film, jehož opice jsou živější než jeho lidé. Kvůli Timu Rothovi, Heleně Bonham Carter a Paulu Giamattimi a také kvůli maskám a kulisám, které berou dech i dnes, stojí za večerní reprízu. A pokud jste ho nikdy neviděli, pusťte si ho o víkendu spolu s originálem z roku 1968 a garantuju vám, že pak bude o čem se hádat. Ode mě 6 bodů z deseti, přičemž jeden celý bod dostává jen Thade za své záchvaty vzteku.

Hodnocení: 6,5/10 · Příběh 5 · Herecké výkony 7 · Režie 6 · Vizuál 9 · Hudba a zvuk 7 · Emoce 5